Moje cesta (nejen) na VŠ

Na střední škole má málokdo ponětí o tom, na jakou vysokou chce jít, jestli chce vůbec pokračovat, natož co chce v životě dělat. Není divu, na konci čtvrťáku má většina jediný cíl: hlavně odmaturovat! Maturita je totiž jedna z prvních větších životních zkoušek a také takový vstup do dospělosti.

To bych ale nebyla já, abych v něčem nevyčnívala. Měla jsem totiž jasno už od třeťáku - zajímala mě psychologie a tímto směrem jsem se také chtěla vydat. Hodně originální, já vím... ale já jsem si v tom docela dost ujížděla, četla jsem různé knížky na toto téma, bavilo mě analyzovat lidi a dokonce už jsem si čuchla i k věcem jako je meditace - no tak ještě aby mě ta psychologie nelákala!

Myslela jsem si, že je to fakt "ONO" a nezjišťovala jsem si žádné jiné informace. Věřila jsem tomu, že na ostatní obory budu stejně blbá a vlastně jsem ani neměla chuť se na nic jiného zaměřovat. Dala jsem si ještě přihlášku na pajdák, jakože práce s dětmi by mě teoreticky také mohla bavit.

Nastaly změny

Bylo to pro mě docela silné období - plné změn, ačkoliv jsem si namlouvala, že vysoká teď není priorita a že potřebuji hlavně odmaturovat. Co si ale budem, nátlak okolí a to, že jít na vysokou je docela žádoucí, vás prostě v období hledání sebe sama pohltí. Já si to ale v té době vůbec nepřipouštěla, tento fakt bych vám tehdá na 100% vymlouvala!

Mnohé jsem kvůli přípravě na maturitu a VŠ obětovala. Kvůli přípravným kurzům, které byly každou sobotu, jsem byla donucena po deseti letech skončit s volejbalem.

Nestalo se to ze dne na den. Nevím jestli si toho také všímáte, ale když má něco přijít, tak to přijde a okolnosti vás k tomu postupně navádí. Já jsem několik měsíců cítila, že volejbal už není to pravé ořechové. Začala jsem mít další koníčky a aktivity, nabídky práce a chtěla jsem jít více do hloubky osobního rozvoje, jenže když máte 3x v týdnu trénink a téměř každý víkend jste pryč, dost blbě se to kombinuje a pak děláte věci jen na půl.

Tušila jsem, že tato etapa je za mnou, nějak už mě to všechno nenaplňovalo jako dřív, ale můj vztah ke hře, ke kamarádkám, které jsem tam měla a celková zodpovědnost za tým za tým byla příliš velká, a proto jsem si nic takového nechtěla ani ve snu připustit.

Takto s odstupem času už na to koukám z nadhledem, ale pamatuji si, jakoby to bylo včera co jsem se doma topila v slzách a probírala s mamkou, jak to mám holkám a trenérovi říct.

No holt v každém věku čelíme různým životním situacím a tahle byla pro mě ta zásadní.

Jak šel čas

Čas plynul, přípravy pokračovaly a můj stres se zvyšoval. Další překážka, které jsem čelila byly vůbec přijímačky. Já totiž měla odjakživa problém s jakýmikoliv testy nebo zkouškami. Profesor v biologii mi dokonce říkal "smolař", protože mi vždy o bod utekla ta lepší známka. Né že by to bylo nějak důležité, ale mému sebevědomí to moc nepřidávalo. Mohla jsem se učit jak jsem chtěla, ale v moment zkoušky jsem měla prostě vygumováno - prostě stresař. Tudíž, nejenže jsem pak ke každé zkoušce chodila s touto nálepkou na čele, ale dokonce jsem o své neschopnosti byla přesvědčená.

Odmaturovala jsem, bez problému, ale na vysokou jsem se nedostala. Mé sebevědomí kleslo opět o něco níž, ačkoliv jsem dělala hrdinku, že si dám prostě rok pauzu.

Po neúspěšných přijímacích zkouškách jsem zvolila variantu "jazyková škola" a vydala jsem se vstříc ročnímu pomaturitnímu studiu.

Ještě že to tak dopadlo! Moje angličtina se mnohonásobně zlepšila, zažila jsem rok plný skvělých zážitků a poznala jsem nové přátele.

Životní lekce

Během tohoto období jsem prožívala šťastné chvilky, ale i zásadní momenty a životní zkoušky - např. odstěhování se od rodičů, ukončení dlouholetého vztahu a následné nastěhování zpět k rodičům... proč to píšu?

Rok uběhl docela rychle a já se pokusila udělat přijímačky znova asi tímto způsobem "jsem free a je mi všechno jedno" - ehm, opět fail, asi jsem až tak v pohodě nebyla.

Dostávala jsem od života docela na p*del, než jsem si spoustu věcí uvědomila :). Tak to prostě někdy je a i když to tak v tu chvíli nevypadá, je to to nejlepší, co se vám v životě může přihodit!

Následoval další rok uvědomování si, kdo vlastně jsem a co v životě chci. Mezitím mi do cesty přišla spousta dalších nejen pracovních příležitostí, které mě ovlivňují do teď a kdybych se tenkrát na tu školu dostala, asi by ke mě ani nepřišly.

O tom ale zase někdy jindy :).

Zpět k vysoké

Další rok uplynul, já se docela začala jako osobnost vnitřně srovnávat. Prožila jsem si rok na úřadu práce, měla malou brigádu a u toho jsem se vzdělávala v kurzech, které mě zajímaly. O vysoké a dalším zklamání jsem už nechtěla ani slyšet. Jenže osud tomu chtěl jinak a chtěl mě připravit na další nářez a asi jsem to neměla vzdát s pocitem, že na to prostě nemám. Jenže nic není zadarmo :)

Práce na sobě samém je ta nejtěžší práce. A protože jsem se nejspíš ani nesnažila pochopit, proč se mi to všechno děje, měla jsem si to zažít znovu.

Nějak jsem si za ten rok lítání od jedné brigády ke druhé uvědomila, že bych opravdu ještě ráda studovala. Docela mě k tomu vedly i ostatní okolnosti a fakt, že můj současný partner studoval. Měla jsem tedy podporu ze všech stran.

Teď nebo nikdy!

Přijímačky jsem opět nedala a já tak dostala další lekci, rozhodla jsem se tedy jít na celoživotní studium, abych alespoň "něco měla".

Rok opět rychle utekl, já si prošla docela transformativním obdobím a najednou jsem opět seděla v těch lavicích nad TSP testem. Už počtvrté!!!

Hodně lidí by se na to v mé situaci asi už hned podruhé vykašlalo, ale já ne, mám sakra výdrž... :D

Moje poslední přijímačky byly zároveň první, na které jsem se nijak nepřipravila, šla jsem na ně rovnou druhý den po rodinné oslavě - bez sprchy, nenamalovaná a unavená. Řekla jsem si, že je to už FAKT jedno, stejně studuji celoživotní, tak uvidím, co to se mnou bude alespoň teď vnitřně dělat. Byl to takový test mých vnitřních procesů.

Za pár dní se chci podívat, na kolik procent jsem to zase zvorala, ale ta kolonka na kombinovaným studiu svítila tentokrát zeleně - PŘIJATA.

Asi nemusím popisovat, jaký pocit to pro mě v tu chvíli byl...po tolika letech zkoušení! Už to ale nebyl pocit "já musím studovat", ale "já chci studovat". To, že mi vyšlo kombinované studium pro mě bylo jenom plus, protože při té "studijní pauze" jsem si rozjela docela dost pevný pracovní základ a začala se vrhat do spousty projektů, tudíž mít školu jen pátky/soboty a v týdnu se věnovat svému, je pro mě ideální.

Abych to shrnula...

To je asi vše o mé cestě necestě, která zprvu vypadala černě a někdy to bylo opravdu těžké, ale udělala jsem velký kus práce na sobě.

Pokud jste dočetli až sem, tak vám gratuluji :D a chci jen říct, že někdy to opravdu není tak černý, jak to vypadá... a naopak! Pokud to právě čte někdo z mého okolí, který si v době maturit o mně říkal "ta se má, ona má v hlavě jasno a ví kam směřuje", už alespoň víte, že vše není růžové jak se zdá.

Člověk může mít jasno, ale život vás stejně zavede tam, kde máte být, Všechno se za tu cestu několikrát změní. Je jen na nás, jestli změnu přijmeme a tím si dovolíme otevřít další dveře.

Vždy si ale pamatujte, ať už situace bude jakkoliv nepříjemná, vždy se vše děje ve váš prospěch!
Důvěřujte procesu, důvěřujte ŽIVOtu :)

I.